Ponožky rozházené po bytě. Půlhodinové česání vlasů. Sprostá slovíčka a k tomu obligátní vztekání a odmlouvání. Seznam prohřešků českých a slovenských dětí byl letos dlouhý asi stejně jako ten s pochvalami. Mikuláš s ním ale tentokrát musel putovat až na samé hranice Istanbulu: do Polonezköy.
Jedinečné místo, v překladu „polská ves“, bylo domovem polské menšiny od 19. století, kdy se tu usadili Poláci prchající z vlasti před událostmi, které rozdělily Polsko mezi tehdejší mocnosti. Dodnes tu žijí jejich potomci a díky okolní kopcovité krajině s lesy a loukami jsme se chvílemi cítili jako doma. Zdi hotelu Adampol, ve kterém velká většina přespávala, zdobí obrazy z polského venkova. A k tomu velká zahrada pro náš nabitý program. Místo takřka dokonalé. Ale zpátky k Mikulášské nadílce. Do slovanského ducha jsme zasvětili i část naší turecké výpravy. A tak náš čert měl letos výhradně turecké kořeny, ale zato svoji roli zvládl po čertovsku výborně. Dokonce se zdá, že je zamluvený na sezóny dopředu. Svoji roli jistě sehrála pečlivá domácí příprava. Náš shovívavý Mikuláš jako každý rok s vtipem vypočítával hříchy i pochvaly a vlídný anděl rozdával sladké i nesladké odměny. I letos ukáplo několik slziček, ale ty byly rychle zapomenuty. Dětský program byl bohatý a k tomu ještě velké dobrodružství společně strávené noci v hotelu. Dusot dětských nožiček pobíhajících z pokoje do pokoje dávno po večerce utichal jen pomalu. Kromě toho děti stříhaly, lepily a malovaly vánoční přání, zpívaly se koledy a došlo i na vánoční kino v hotelovém promítacím sále. Po večeři jsme se všichni sešli u ohně, opékačce nebo táboráku, jak kdo chce. Zpívali jsme, dospělá část se sklenkou v ruce. A když oheň dohořel, pokračovalo se do pozdních hodin uvnitř. Ani druhý den neměly děti díky neúnavné Lucii o zábavu nouzi. Hledal se poklad. Rozzářené tváře pobíhajících dětí a pohoda, takový byl náš mikulášský víkend v Polonezköy v hustých lesích oficiálně stále v Istanbulu, pocitově ale daleko od něj. I dospělé ovládla dětská radost ze setkání, povídali jsme si česky, slovensky, turecky, anglicky i německy. Tak třeba příště dojde i na tu polštinu, kdo ví. Nejsme tu naposled. A těšíme se na všechny staré i nové krajany. Comments are closed.
|
Archiv
May 2024
|