Ponožky rozházené po bytě. Půlhodinové česání vlasů. Sprostá slovíčka a k tomu obligátní vztekání a odmlouvání. Seznam prohřešků českých a slovenských dětí byl letos dlouhý asi stejně jako ten s pochvalami. Mikuláš s ním ale tentokrát musel putovat až na samé hranice Istanbulu: do Polonezköy.
Jedinečné místo, v překladu „polská ves“, bylo domovem polské menšiny od 19. století, kdy se tu usadili Poláci prchající z vlasti před událostmi, které rozdělily Polsko mezi tehdejší mocnosti. Dodnes tu žijí jejich potomci a díky okolní kopcovité krajině s lesy a loukami jsme se chvílemi cítili jako doma. Zdi hotelu Adampol, ve kterém velká většina přespávala, zdobí obrazy z polského venkova. A k tomu velká zahrada pro náš nabitý program. Místo takřka dokonalé. Ale zpátky k Mikulášské nadílce. Do slovanského ducha jsme zasvětili i část naší turecké výpravy. A tak náš čert měl letos výhradně turecké kořeny, ale zato svoji roli zvládl po čertovsku výborně. Dokonce se zdá, že je zamluvený na sezóny dopředu. Svoji roli jistě sehrála pečlivá domácí příprava. Náš shovívavý Mikuláš jako každý rok s vtipem vypočítával hříchy i pochvaly a vlídný anděl rozdával sladké i nesladké odměny. I letos ukáplo několik slziček, ale ty byly rychle zapomenuty. Dětský program byl bohatý a k tomu ještě velké dobrodružství společně strávené noci v hotelu. Dusot dětských nožiček pobíhajících z pokoje do pokoje dávno po večerce utichal jen pomalu. Kromě toho děti stříhaly, lepily a malovaly vánoční přání, zpívaly se koledy a došlo i na vánoční kino v hotelovém promítacím sále. Po večeři jsme se všichni sešli u ohně, opékačce nebo táboráku, jak kdo chce. Zpívali jsme, dospělá část se sklenkou v ruce. A když oheň dohořel, pokračovalo se do pozdních hodin uvnitř. Ani druhý den neměly děti díky neúnavné Lucii o zábavu nouzi. Hledal se poklad. Rozzářené tváře pobíhajících dětí a pohoda, takový byl náš mikulášský víkend v Polonezköy v hustých lesích oficiálně stále v Istanbulu, pocitově ale daleko od něj. I dospělé ovládla dětská radost ze setkání, povídali jsme si česky, slovensky, turecky, anglicky i německy. Tak třeba příště dojde i na tu polštinu, kdo ví. Nejsme tu naposled. A těšíme se na všechny staré i nové krajany. Uteklo to jako voda a další rok se chýlí ke svému konci. Čekají nás ještě vánoční svátky, které patří mezi ty nejkrásnější chvilky z celého roku, kdy se lidé začnou více usmívat a užívat si ty jedinečné momenty provoněné purpurou. Vánoční svátky jsou období, kdy se téměř v každém z nás probouzí touha konat dobré skutky a pomáhat ostatním. Dobré skutky by se měly dělat po celý rok, ale o Vánocích to platí dvojnásob. Dobrý skutek zahřeje u srdíčka nejen ty, jimž dobro činíme, ale i nás samotné. Proto odhoďme chmury, usmívejme se na lidi okolo nás a šiřme lásku. Mějme ale na paměti, že laskavost musí vycházet z našeho nitra a neměli bychom za ni očekávat nic na oplátku. Chovat se mile jen proto, abychom od ostatních dostali to, co si přejeme, by byla vypočítavost a manipulace. Není to ani o tom snažit se zavděčit všem a potěšit každého.V první řadě bychom stále měli být laskaví zejména sami k sobě, respektovat svoje hranice a nestavět potřeby ostatních před své vlastní. Stále bychom také měli zůstat pokorní a potlačit potřebu o dobrých skutcích, které děláme, všem vyprávět. Neděláme to přece proto, abychom v očích druhých vypadali lépe. Proto buďme vstřícní nejen ke svému okolí, ale také sami k sobě a laskavost berme jako „investici“ do své spokojenosti. |
Archiv
April 2024
|